Cesta Jana a Xolotla za stařešiny v Peru
Koncem podzimu jsme v Alopé dostali zprávu, že by se stařešinové v Peru, kteří drží světový kruh stařešinů, v době zimního slunovratu rádi sešli s našimi zástupci. Abychom se osobně poznali, představili a oni mohli případně rozhodnout o tom, zda svěří pořádání světového setkání stařešinů v některém z následujících roků Alopé do České republiky. Pokud bude vše v souladu s Universem, mohli bychom se stát pořadateli “Círculo Sagrado de Abuelas y Abuelos Sabios del Planeta”. Celosvětového kruhu stařešinů, který se schází již více než 10 let vždy v době podzimní rovnodennosti v různých zemích světa, doposud převážně v Jižní a Severní Americe. Za Alopé odletěl do Peru Xolotl a já, Jan. Já z Prahy a Xolotl z Mexika, kde nyní pobývá.
Naše cesta měla 4 hlavní cíle:
- Navštívit přítele šamana Intiho v Chavínu a spirituálně propojit jeho pozemek a centrum v Chavínu de Huantar s pozemky Alopé v Železných horách u hradu Lichnice.
- Navštívit Dědečka Qenqa jako držitele pořadatelské hole světových setkání stařešinů a probrat s ním případné světové setkání v České Republice.
- Osobně se účastnit slunovratové ceremonie v Posvátném Údolí a propojit tak obřady v Peru a u nás.
- Navštívit významná archeologická místa v Peru a spojit se tak s dávnými generacemi indiánů a s jejich moudrostí.
S Xolotlem jsme se setkali 12.12. 2018 odpoledne v Limě na letišti. Ubytovali jsme se v hotelu poblíž pláže Tichého oceánu. Na jeho pobřeží jsme udělali první ceremonii za zdar cesty, podporu místních duchů a také ceremonii pro vodu, kdy Xolotl do lahvičky, do které sbírá vodu z mnoha míst světa, přidal i kapku vody z Tichého oceánu.
V dalším dni jsme navštívili Dům koky a velké archeologické naleziště Mateo Salado, pyramidy z počátku incké říše. S Intim jsme pak nasedli do nočního autobusu a společně přejeli do Chavínu de Huantar. Ve Spirituálním centru, které Inti vybudoval vysoko nad městečkem ve výšce 3400 m, jsme usedli ke společné ceremonii. Základem byl velký otevřený oheň ve středu kruhové místnosti. Zpívali jsme své písně, kouřili obřadní Xolotlovu dýmku a dávali obětiny. Přivezl jsem i kus půdy z Prahy. V obřadu jsme se zaměřili na propojení místa v Chavínu s místem v Železných horách.
Odpoledne jsme společně navštívili pyramidové stavby Chavín de Huantar, které vybudovala Chavínská kultura mezi roky 1500-500 před n.l. a jsou zapsané mezi památky UNESCO. Nejzajímavější byly dlouhé křivolaké chodby uvnitř hlavní pyramidy. V těchto chodbách jsou umístěny velké kamenné stély s ornamenty, které kněží polévali krví obětovaných zvířat a věštili z nich budoucnost. Kultura byla rozvinutá, měla svůj podrobný kalendář podobný mayskému. Stavba v Chavínu sloužila nejspíše zasvěcení nových kněží a vládců. V areálu se našlo také několik kamenných hlav, které ukazují proměnu iniciovaného šamana z běžného člověka rozvojem vědomí po požití výtažku z kaktusu San Pedro až po proměnu v jaguára nebo kondora.
Večer jsme si ještě zašli do místních horkých pramenů. Cestou jsme minuli zvláštní skálu, která svým tvarem připomínala ženská rodidla. Jedna z místních žen mi potvrdila, že se jedná údajně o ženskou posvátnou skálu, kde se prováděly ženské posvátné obřady.
Druhý den jsme navštívili místní muzeum věnované Chavínské kultuře. Po muzeu jsme udělali ještě ceremonii pro vodu u místní řeky Rio Mosna. I její kapka se přidala k vodám celého světa. Před večerním odchodem na autobus do Limy se nad Chavínem objevila 3x velká duha – pro tři poutníky, kteří udělali dobře práci v Chavínu.
Následoval noční přejezd autobusem do Limy a odpolední let do Cuzca.
Z Cuzca jsme pokračovali colectivem (mikrobus s pevně danou trasou, který vyjíždí, když je plně obsazen) za stařešinou Qenqem do městečka Lares. Cestou jsme přejeli průsmyk ve výšce 4500 m a sjeli zase dolů do hlubokého údolí do výšky asi 3200 m. Rozlámaní jsme se vydali za Qenqem domů. Jenže dům byl prázdný. Dozvěděli jsme se, že stařeček pracuje na svém políčku, kde pobývá vždy několik dní. Nezbylo, než ho na políčku najít. Naštěstí si Inti pamatoval cestu z dob, kdy byl Qenqův žák a chodili spolu do hor.
Políčko byl poměrně velký kus země v prudkém svahu se skvěle obdělanými záhony s bramborami, kukuřicí, léčivými bylinami, kořením i okrasnými květinami. Nad záhony visely ochranné praporky a posvátné symboly vyrobené z igelitových sáčků. Zaujal mě taky pramen nádherné čiré vody. Stařeček pracoval. Když na něj Inti zavolal, následovalo zajímavé setkání. Na první pohled roztomilý špatně slyšící dědula, na druhý člověk s jasným pohledem i myšlením. Po asi 20 minutové rozmluvě souhlasil s tím, že setkání v roce 2020 by mohlo být v ČR a v roce 2019 by chtěl setkání v Mexiku. Vše ale musí potvrdit další stařešinové. Po návratu do městečka jsme večer zavítali do horkých pramenů, které prý objevil sám stařešina Qenqo.
Další den jsme se vraceli přes Arín zpět a pokračovali do Urubamby, kde by měl na trhu prodávat chleba další zástupce světového kruhu stařešinů, dědeček Vidal. Bohužel se nám ho na trhu nepodařilo najít, a tak jsme pokračovali do Ollantaytamba, kde dědeček bydlí.
Z Ollantaytamba jsme plánovali jet do Machu Picchu, kde jsme chtěli udělat slunovratovou ceremonii. Až při nákupu jízdenek jsme ale zjistili, že si jeden z nás zapomněl pas ve druhém zavazadle v Arínu. Takže na Machu Picchu se nedostaneme. Pochopili jsme, že máme zůstat v Ollantaytambu a navštívit spirituální centrum dědečka Vidala. Dědečka jsme našli v kuchyni při přípravě večeře. V rozpravě byl z počátku dosti odměřený, všelijakých lidí z Evropy za ním jezdí plno a většinou ho spíše zneužívají. Po večeři pokračovala rozprava v posvátné kruhové budově s ohněm. Dědeček postupně zjistil, že náš záměr je jiný než u většiny ostatních návštěv. Postupně se rozpovídal, jak v této místnosti před několika lety začal planetární kruh stařešinů. Na závěr potvrdil, že setkání v ČR by mělo být v roce 2020.
Další den jsme navštívili památky v Ollantaytambu. Jedná se o místa, kde se incké ženy připravovaly před cestou na iniciaci v Machu Picchu. Nad městem na místě Intiwatana jsme udělali rituál s poděkováním za průběh cesty a příslib setkání v ČR.
Večer jsme byli znovu u dědečka Vidala. Měla u něj proběhnout velká slavnost na slunovratovou noc. Ze všech pozvaných návštěvníků nakonec přijel jen jeden muž z Mexika a tak jsme na slavnost byli 4 – dědeček Vidal, muž z Mexika, Xolotl a já. Navíc dva psi a dvě kočky. Posvátná čísla 4 a 8. Slavnost byla dlouhá a zahrnovala mnoho částí. Bylo při ní myšleno na záměry Alopé, na světový kruh stařešinů, ale byly tam i naše soukromé části. Já osobně jsem tuto noc vnímal jako jednu z nejdůležitějších ve svém životě.
Další den jsme velmi brzy ráno vyrazili na místo, kde měla být slunovratová ceremonie místních tanečníků posvátných tanců, ke kterým se přidal i Inti. Jeli jsme do městečka Lamay a z něj vystoupali 800 výškových metrů na archeologickou památku Huchuy qosqo. Zde jsme k našemu překvapení zjistili, že ceremonii vedou praví Inkové. Přišli jsme přesně na začátek hlavní ceremonie s obětováním koky slunci a s požehnáním Inky a jeho družky. Kdo neměl, obdržel od Inky své spirituální jméno. Ceremonie byla nádherná. Její sílu potvrdilo i slunce, kolem kterého se přesně v okamžik prvního úderu do bubnu a zahájení ceremonie objevilo velké haló – kruhová duha kolem slunce. Na závěr ceremonie se prudce zatáhlo, blýskalo se a padaly kroupy. Jedna žena přinesla Inkům zprávu, že Matka Země se na lidi zlobí a chce více, než jen ceremonie. Možná to bylo poselství spíše pro nás než pro Inky. Na závěr jsme se všichni sešli v jedné zastřešené části archeologického komplexu. Inkové připravili společné jednoduché jídlo a po něm se tancovalo a zpívalo. Povedený rituál bylo potřeba náležitě oslavit.
Další den již začala dlouhá cesta domů. Spojení s lidmi i místy ale zůstane v našich srdcích navždy.
Jan Bím